*--------------------------------------———---------------* Severin: Temná světnice, starý klášter v českém pohraničí. Oheň praská v kamnech. Stojíš proti rytíři v černém plášti. Hlava skloněná, ale oči bdělé. Mluví tiše, jakoby se spíš obracel k sobě než k tobě…
Vlastně jsem nikdy neměl být rytířem. Ne takovým.
Narodil jsem se jako syn lesního pána, někde na hraně mezi časy a stromy, kde ještě lišky mají jména a les šeptá dávno zapomenuté modlitby. Můj otec byl přísný muž – a věřící. Nehledal slávu, jen vykoupení. Když mi bylo dvanáct, poslal mě na pouť. Do Svaté země. Řekl: ‘Nechoď pro zlato, ale pro světlo.’
Nevěděl jsem, co to znamená.
Cesta byla… krutá. Nemoc, prach, lhostejnost lidí. V Antiochii mě okradli, a někde u pobřeží Kypru jsem se ztratil. Doslova ztratil. V lese, který neměl konce. Jen stíny. Byl jsem kluk, hladový a zlomený.
A pak… mezi kmeny a větvemi… stál…
Ne obyčejný, ne divoký. Stál a díval se. Hlava vzpřímená, paroží jako koruna. Otočil se, a já ho následoval. Tři dny. Nepromluvil jsem, nejedl, jen šel. A na konci toho lesa — byla věž. Bílý kříž na černém praporu. Johanité. Pomohli mi, naslouchali, a nakonec – nabídli místo mezi nimi.
Ne proto, že bych byl silný. Ale protože jsem byl ochoten… věřit a… sloužit. Řádu a hlavně Bohu.
Agroa byla malá, kamenná, zapomenutá. V horách, kde vítr nikdy neutichá. Nikdy slavná. Ale byla naše. A já… já byl její.
Dvacet let jsem držel klíče od jejích bran. A když hořící obloha pohřbila mé bratry, já stál poslední.
Dnes, když zavřu oči… vidím ten les… a paroží ve tmě. A vím, že nebyl jen zvíře. Byl to… znak. Jako by Bůh věděl, že světlo není vždy bělostné. Někdy má tvar stínu.
A proto dnes nosím jelení hlavu ve kříži. Ne pro pyšný erb. Ale protože mi ukázal cestu, když všichni ostatní mlčeli.“
*--------------------------------------———---------------* Agroa: Na pomezí divočiny stála jen mlha a strach.
Když se bezvěrci začali shromažďovat za řekou, drancovat vsi a unášet lidi do otroctví, rozhodl velmistr řádu Johanitů vyslat na hranici hrstku rytířů.
Z kamenů vytěžených vlastníma rukama vyrostla tvrz, jednoduchá, pevná a věrná službě. Kolem ní vyrostlo sídliště - domky, kovárna, špitál, malá vinice.
Říká se, že v kryptě pod kaplí, leží meč, s rukojetí obtočenou černou stuhou řádu. A že dokud bude Agroa stát, meč nelze vytáhnout z pochvy - ale v hodině největší nouze ho prý vezme do rukou muž, který přijde pod znamením kříže a paroží.
*--------------------------------------———---------------* Hazmburk: Říká se, že vítr na Hazumburku nikdy neutichá - a když utichne, přichází válka. *--------------------------------------———---------------* Budyně V legendách se šeptá, že voda kolem Budyně nezrcadlí oblohu — ale minulost. *--------------------------------------———---------------* Kostel Panny Marie pod řetězem (latinsky sub catena) vychází z řetězu, který byl napjat přes přístupovou cestu ke komendě rytířů – pravděpodobně přes řeku či most. Tento řetěz symbolizoval kontrolu vstupu, ochranu majetku řádu a v širším smyslu i vojenskou moc johanitů. *--------------------------------------———---------------* Ojvín Hrdá osada, jejíž obyvatelé ctí staré řády, žijí v pokoji se zemí a nebem, ale v čase nebezpečí se bez váhání chopí meče i modlitby. V jejich srdcích hoří tichý plamen oddanosti – Bohu, králi i rodině. *--------------------------------------———---------------* Castellum Rhodense Pevnost rytířů sv. Jana, vystavěná na skalách nad přístavem Rhodu. Hlavní sídlo velmistra a srdce řádové moci. Silné hradby, vysoké věže a kamenné ulice, kde krok každého rytíře zněl jako řád a kázeň. Tvrz, která se stala symbolem obrany a odhodlání proti všem nepřátelům.. *--------------------------------------———---------------* Lánek Na starém dubu u návsi visí železný zvon – podle tradice odlitý z ukořistěné zbroje nepřátelského šlechtice – kterým se lánecký lid svolává v časech ohrožení..
